Tak šel čas...

Toto bývala zahrada mé babičky. Býval tu dvůr, vedle za dřevěným tyčkovým plotem zeleninová zahrádka, už si ji pamatuji více zarostlou stromy a keři. Byly tam jabloně, třešeň, rybízy, nějaká zelenina a květiny. Pro mě takové tajuplné místo, myslím, že se to v malém podobalo něčemu, čemu se dnes říká potravinový les a cechy ovocných stromů. Nikdo tomu tak v té době neříkal, prostě to tu postupem času nějak vzniklo. Potom byla za dvorem za vysokým dřevěným plotem velká zahrada, spíše takové menší políčko, kde uprostřed byly stromy, třešeň a švestky a po obou stranách obdělávaná půda. Co si pamatuji, pěstovalo se tam na části brambory a zbytek obilí. 

Zahrada 15 let bez nikoho, aneb sukcese v praxi

Když jsme sem v roce 2017 poprvé přišli s úmyslem bydlet a žít, bylo to, jako by se zastavil čas. Bylo to tu, jako když si pamatuji, když ještě babička žila, jen příroda se nezastavila. Probíhala sukcese. Pionýrské rostliny pracovaly a zaplnily každé místo, jak je vidět na fotografiích. Mezi původními stromy, které si dál rostly svým životem se objevily hojně i náletové dřeviny. Už to nebyla jen tráva, která zarostla naposledy poorané políčko tenkrát před 15 lety, které tak zůstalo i s těmi nerozbitými hroudami, ale byla to už bujná vegetace tak, jak se tam během těch 15 let usadila, začínal se tvořit les... Všechno si to tak žilo svým životem... 

Vzpomínám na první den, na první návštěvu zahrady. Byla taková tajuplná, nebylo vidět pro její bujnou vegetaci na konec, vůbec jsem netušila co tam je, nebo není. Tak nějak jsme se proklestili na dvůr a tam za spoustou kopřiv a všeho možného jiného byl velký kus malin! Tenkrát byly zrovna zralé, ty původní ještě po babičce. Tak úžasně sladké a dobré!

To byl rok 2017

Byl to přelom léta a podzimu roku 2017, ještě jsme zde nebydleli a se zahradou nic nedělali, jen jsem pozorovala... a nacházela některé původní rostliny. Ty tedy postupně během roku, jak se objevovaly.  Kromě malin to byl šeřík, bez černý, modré chrpy, bohyšky, bílá růže, spoustu sněženek, lesní jahody. Také si tam své místo našel Vatovec obrovský (Langermannia gigantea) a očividně se mu dařilo. 

Představa ničeho mě přivedla k "něčemu"

Vůbec jsem netušila, jaká zahrada z toho nakonec bude, ale dnes jsem vděčná za ten čas "nicnedělání" na zahradě, jelikož byla tak zarostlá a plná různého nepořádku (asi si tam někdo chodil odkládat svoje odpadky jako na skládku, bylo tam spousta sklenic od alkoholu, piva, plechovek od konzerv, kosti atd...), že to ani nešlo. A musela se řešit oprava domu napřed. Díky tomu jsem měla možnost nasát atmosféru místa, měla jsem možnost pozorovat co už tam je, jak se posouvá slunce, jak se chová vítr, voda... 

A nechala jsem to plynout, nevadilo, že si nepředstavuji nic. Až postupem času přicházely nápady. Ale tenkrát by mě vůbec ani nenapadlo, že se jednou budu snažit o podobně znovu zarostlou a rozmanitou zahradu. Jen o něco více jedlejší, než to, co tam tak samovolně narostlo. Kdo by to byl řekl, že dnes budu vyhledávat původní a staré odrůdy rostlin.